Esterčina pavučina

Kdo je Krotitelka draků?

Je to Žena. Ano to slovo má být s velkým Ž.

Krotitelku draků znám od mala. Vždycky byla jako z jiného světa. Už na školkových fotkách, kde jsme všichni vypadali všelijak – psalo se datum tak někde kolem r. 1979 – byla jiná. Měla strašně dlouhé vlasy a byla tajemná. Působila  nezvykle dospěle. Moje mamka říkala, že vypadá jako princezna.

Ve škole proplouvala středem. Nenápadná, ale v žádném případě ne nevýrazná. Bydlela v domě u rybníka, na druhém konci města. Občas jsme spolu kamarádily víc, jindy míň. Měnily jsme si knížky, kreslily jsme, chodily jsme bruslit.  Byla často nemocná a hodně ve škole chyběla. Víc si nepamatuju. Později tvořila dvojici s dlouhovlasou  blondýnkou.  Krotitelka draků je tmavovláska. Po základce jsme spolu občas jezdily vlakem na internát. Každá do jiného města. Mám pocit, že jsme si možná i psaly. Nikdy jsme spolu nemluvily o tom, že by v té době byla do někoho zamilovaná. Nebo si to nepamatuju… Já jsem chtěla být zamilovaná nejlépe pořád…

Pak  jsme se několik let vůbec neviděly.

Jednou – to už jsem žila s manželem – jsem se zastavila v krámečku, kde se prodávaly kameny. Nebo něco z kamenů. Asi bižuterie. Prostě věci, které mě od přírody nezajímají. Krotitelka draků dělala, že tam prodává:-))). Určitě jí to tam slušelo… Ono jí to totiž sluší vždycky. Je totiž ten typ, co je sexy i v teplákách. Když porodila prvního syna, udělala si culíky, seděla v bílý košili v křesílku na nadstandartu (protože miluje pocit luxusu a soukromí) a vypadala úžasně nevinně…   Ona to totiž umí – vypadat a navíc to ještě dobře prodat. Nevadí, popojedem… Za čas se přesunula do obchodu s knihami. Tam už jsem za ní chodila často. Začaly jsme se postupně sbližovat. Po čase jsme se vzájemně pozvaly k sobě domů, což byl výraz důvěry nejvyššího stupně:-))).

Začaly jsme fungovat jako dvojka. Obě zadané, ale v podstatě single. Její přítel za ní dojížděl z Prahy, můj muž neměl moc času nebo pobýval v cizině. Zpětně vidím, že to byla idylka. Kafíčka, knížky, dobrý jídlo, kosmetika, vzájemné doprovázení se domů… Hodiny a hodiny rozhovorů. Nikdy jsem s nikým tolik nemluvila. A vždycky to skončilu u sexu…

Můj muž ji má rád. Je milá, příjemná, vždycky s ním hezky pohovoří… Vždycky sní, co můj muž uvaří.                         Vždycky si přidá:-))).

Krotitelka draků se mnou  měla a má obrovskou trpělivost. To je, ale taky jedna z jejích hlavních charakteristik. Je trpělivá a vytrvalá. Vlastně neznám žádného jejího bývalého přítele. Ale toho, kterého si cíleně vybrala jako budoucího otce svých dětí, toho si tou trpělivostí vybojovala. Když už to jednu chvilku vypadalo na pořádný milostný  propadák, Pan vyvolený se jí (zcela jistě vyčerpán jejím trpělivým a láskyplným nátlakem) složil k nohám. Ten den Krotitelka draků nepřišla na kosmetiku. Krotitelka draků   n i k d y  předtím  nevynechala kosmetiku…

Už jsme toho spolu zažily fakt hodně. Časem jsme se rozdělily – žijeme každá jinde, vidíme se v průměru jednou za měsíc. Když se něco děje, funguje telefon. Většinou volá, píše ona. Já jsem líná… Obě jsme mámy, ona dokonce dvakrát. Naše rozhovory by měl někdo natáčet skrytou kamerou. Začínáme výchovnými problémy a končíme … u sexu:-))). V srpnu jsme po dlouhé době spolu seděly večer se skleničkou venku. Bylo krásně, teplo, kameny hřály, děti spaly…  Možná nejhezčí chvíle mého letošního léta.

Jsem moc ráda, že Krotitelku draků mám (i když jí mám někdy plné zuby…).

A jaká vlastně je?

Není ambiciozní, narozdíl ode mě:-). Chtěla by být dobře finančně zajištěná – tedy bohatá, ale kdo by nechtěl? Je citlivá, někdy až moc… Ráda cestuje a vypadá to, že ji v životě ještě nějaké dálky čekají. Různě úspěšné pokusy o emancipaci a feminismus jsou typické pro nás obě… Absolutně není hádavá, což mi vyhovuje. Kdybych ji měla přirovnat k pohádkové postavě, bude to Chytrá horákyně:-). Není indiskrétní - jsem si jistá, že všechno je u ní jako „v trezoru“. Jonáš - biblická postava nebo jeden z mužů jejího života? Krásná bude i v šedesáti. A asi i potom:-). Láska. V jejím případě určitě není jen slovo… Máma - ten výraz s věkem získává další významy. Nevyhledává extrémy, má ráda své jisté. Oblečení - její věčné téma. Umí ho nosit, kdysi dávno i šít:-). Miluje péči všeho druhu, ráda si užívá, když se o ni někdo stará. Svatba, to byla velká událost… Tomáš, "malý muž, , na kterém může trénovat svou trpělivost.  U­mění být ženou ovládá dokonale.  V. (nebudu jmenovat) – město, kde bude vždycky doma. Za žádnou cenu ji nehodlám měnit!

Dnes pro mě začal podzim.

Ale předbíhám. V půlce září jsme se vrátili ze sluncem spálené (ale přenádherné) Kréty. Po přistání v Praze kapitán hlásil teplotu něco kolem osmi stupňů. Celé letadlo zachvátil hysterický smích. Ale mělo být hůř… Šumava je krásná, ale nemilosrdná. U nás už bylo na nule:-))).

Celý následující den mi byla strašná zima. Střídala jsem horký grog a pobyt u  rozpálených kamen. Večer jsem z toho byla totálně grogy…

Na dalších čtrnáct dní se sluníčko schovalo. Zataženo, déšť, vítr, zataženo, zataženo, vítr. Felix dostal rýmu. Začal znovu chodit do školky (poznámka pro zasvěcené – zatím to jde dobře – „ťukám“…), já do práce. Po práci domů, honem schovat, do tepla. Zahradou jsem vždycky jenom proběhla.

A dneska konečně  začal podzim. Ten podzim, co mám ráda. Červený, rudý, tmavě fialový, zlatý až do hněda. Miluju tuhle kombinaci barev. Vzali jsme s Felixem košík a vyrazili na šípky. A taky na trnky.

Padaly listy. Vítr je bral stromům a Felix mi říkal, že jsou to vlaštovky, co se chystají odletět. Prošli jsme Dolní loukou, zastavili se u krmelce a nechali tam natrhaná jablíčka. Na Horní louce jsme si hráli na jeleny. Vlezli jsme do lesa a vyšplhali se na posed. Dvířka nešla otevřít. Dívali jsme se na traktor, jak orá pole. Vyprávěli jsme si o tom, že na podzim se všechno chystá k odpočinku. Došli jsme k řece. Naše letní stavby nenávratně vzala voda. Všechny ty rybníčky, bazény, věže a studny. U řeky jsme v létě trávili hodně času. Voda v naší řece je dvojí. Černá, trošku strašidelná, tam, kam sahá stín stromů a kam se nedostanou sluneční paprsky. Zlatá tam, kde se ve vodě odráží slunce. Dneska byla jenom černá. Zatáhlo se a začalo poprchávat.

Byl čas jít domů.

Na křídlech podzimu

zamávám všem.

Slábnoucí paprsky

pohladí zem.

Ahoj a vraťte se

na nitkách poutníčků.

Někdy si vzpomeňte

na malou chviličku.

Na to, jak vypadá slunečné nebe

na to, že u nás už pořádně zebe.

Ahoj, a vraťte se

poslové jara.

Doufám, že příští rok,

nebudu stará…

Hezký večer.

Ester

Někdy je prostě něco jinak.

Jinak než má, nebo by mělo být. A někdo s tím nepočítá.

Ten někdo je žena. Budoucí máma. Čeká svoje druhé dítě a nebaví ji ležet v nemocnici. Chtěla by být doma, mezi svými blízkými. Ale lékaři jsou autorita, je třeba je poslouchat.

Děťátko se stejně narodí o měsíc dřív. Je to krásný kluk, všichni jsou šťastní. Starší bráška stojí u postýlky a nechce ho nikomu ani ukázat. Je to přece „jeho“ brácha.

A mrně nepije. Od mámy mu to nejde, nepřibírá, spíš naopak. Trápí se s mámou oba. Nakonec to vyřeší a jdou konečně domů.

Rodiče si mají zavolat na výsledky nějakých testů, co lékaři dělali. Volá máma. A nerozumí, nechápe. Co jí to vlastně ten doktor říkal? Že zdravý chlapeček, kterého si vezli domů je postižený?

A co je to vlastně Downův syndrom?

Někdy se prostě něco nepovede.

Někdy se něco pokazí.

Někdy přeskočí kolečko v hodinách.

Někde se prostě stala chyba.

A nikdo za to nemůže…

Pak je všechno na nic. Máma neví, co je lepší. Nebo co je horší. Táta taky ne. Někdo se snaží pomoct. Někomu se to příliš nedaří. Nic se teď nedaří. Chlapeček zůstává v kojeneckém ústavu.

Už druhý den se mámě stýská. I tátovi se stýská. Brácha hledá svého brášku.

Máma je doma a nikam nevychází. Nemůže. Snad někdy…

Týden bojují sami se sebou. S představami, sny, touhami, které se nikdy nenaplní. S bu­doucností, kterou si nikdo z nich neumí představit.  Zkusí to. Musí to zkusit.

Někdo může mít narozeniny i dvakrát za rok. Hodně štěstí,  zlatíčko. Jsi jiný, ale jsi náš.

Nikdo z nás si nemůže být ničím jistý.  Musíme doufat. A věřit, že nás realita nesrazí na kolena. A když srazí, že se zvedneme a přijmeme ji jako výzvu.

Někdy je prostě něco jinak.

Ale … znamená „jinak“ špatně?

Nejsem typicky letní člověk. Před sluneční výhní dávám přednost stínu. Teploměr pyšně ukazující třicítku je pro mě symbolem pekla. Veřejné koupaliště rovněž.  Na druhou stranu miluju kytky. Ty šťastné kusy, které přežijí mou zimní péči, vysazuju očima už od půlky dubna. Přízemní mrazíky beru jako svého osobního nepřítele. V duchu si maluju rozvržení truhlíků, přemýšlím, co kam a kolik to mého, v tomto směru celkem tolerantního muže, bude stát:-))). Pak přijde den D. Je vysazeno, hotovo, pocit uspokojení a zároveň natěšeného očekávání. Během června tahám každou rostlinku očima. Pak to konečně pukne. Rostou, sílí, kvetou. A já radostně zalévám, zaštipuju, hnojím, přesazuju (většinou to, co předtím nechtěně ulomím…). Červenec si vyloženě užívám:-))). Ale letos to mám nastaveno nějak jinak. Chodím po zahradě, mám radost, jak to pěkně kvete a v duchu si říkám: „Tak ještě pár týdnů a budu to muset uklidit, zase bude zima, brzy tma, lezavé mokro, vítr, bláto… Má to vůbec smysl, věnovat tolik energie něčemu, co je za chvíli zase pryč?“

To přirovnání se prostě nabízí. Hodně to připomíná rodičovství. Dny lepší a ne tak dobré. Houpačku.

Musí to mít smysl.

Protože je to o nás.

Hezký zbytek léta.

Ester

     Možná na tom není nic divného. Možná je to úplně obyčejná věc, která se děje lidem na potkání. Nevím. Každopádně mně to ještě pořád přijde zvláštní.

     Jsem ten typ, co když ho potkáte na ulici, máte dojem, že proplouvá kolem vás a ani nepozdraví. Není to tím, že zdravit neumím nebo nechci, ale jsem myšlenkami bůhví kde:-))), takže vás z devadesáti procent vůbec nezaregistruju. Tím chci říct, že opravdu nepatřím k lidem, kteří se při chůzi cíleně někam dívají. Třeba na zem. Prostě jdu a občas se podívám na zem. Je to divný článek, že? Ale rozuzlení se už blíží.

     Jsou to čtyřlístky. Prostě jdu, najednou se zastavím, podívám se zblízka a je tam. Čeká tam na mě. Za posledních několik dní se jich lisuje v knihách asi deset. Nejsem hledač čtyřlístků, jsem intuitivní sběrač. Během chviličky zaostřím a trhám. A tak to mám už několik let.

     Tenhle malý symbol pro štěstí chci alespoň takhle, virtuálně  poslat všem, kteří by ho zrovna teď potřebovali. Já si třeba najdu zase nějaký další…

Ester

     Tak jsem zpátky. Asi nebudu ten správný člověk k pravidelnému zaznamenávání každodenností. Tak se to alespoň telegraficky pokusím napravit. 

     Celé jaro jsme se doma všichni plácali v nemocech. Postupně jsme si je vesele předávali a když se kruh uzavřel, začal někdo nanovo. Felix je momentálně týden bez rýmy, což je rekord.

     V dubnu začal Felix chodit do školky. Jak moc se těšil, tak rychle vystřízlivěl. Nemám sílu nechat svoje dítě brečet, když to není nutné, takže pravidelné školkáčkování se scvrklo do několika dnů, které naši smečku stály celkem slušné psychické vypětí. Prostě to neklaplo. Teď se tam občas objevíme na návštěvu, aby nezapomněl, že školka existuje. Při poslední návštěvě mi celou dobu na pískovišti seděl na klíně. Při té předposlední se mě pro změnu držel za nohu:-))). Od září to zkusíme znovu. Vnitřně se uklidňuju, že tři měsíce, to je vlastně čtvrt roku a to je hodně dlouhá doba.  Ale nevím, jestli je možné chtít od potomka superin­trovertních rodičů nějaký zázrak v podo­bě silné touhy po kolektivu a organizaci. Když jsem se Felixe ptala, co všechno mu ve školce vadí, jeho argument byl: „Je tam kravál, mami…“. Měl pravdu.

     Odpoledne byl Felix u hlídací tety. Je to moje kamarádka z dětství, která se mi ztratila a pak se zase ve správný čas objevila. Felix je v její rodině šťastný. Rozhodl se, že tam bude dnes v noci spát. Zatím nikdy nespal mimo domov. Už přes dva roky spí v noci se mnou. Před chvilkou mi přišla fotka. Moje dítě  sladce chrupe v posteli se svou o rok starší kamarádkou.  Někdy si s hlídací tetou říkáme, jestli jim to přátelství vydrží. Bylo by to fajn.

     Sedím doma a nemůžu se odhodlat jít spát. Muž je na tom podobně. Jsme připraveni v jakoukoliv noční hodinu skočit do auta a jet Felixe zachránit. Snad to nebude třeba… Jsem ráda, že existuje mimo domov místo, kde se Felix cítí bezpečný a kde se mu líbí. A když tu první noc bez nás zvládne, budu na něj pyšná. Horší to bude se mnou:-)))

Ester

Během jediného dne je možné prožít hodně.

Momentálně mi běží souběžně dva životy. Kromě toho, že s různou mírou úspěšnosti velím naší domácnosti, jsem taky šéfem na částečný úvazek v jedné středně velké firmě. Manžel není jen mým společníkem na životní cestě, ale zároveň partnerem v zaměstnání. Takže co si v práci nadrobíme, to si doma zbaštíme. A naopak.

Letošní leden nezačal dobře.  Cítím u lidí ve svém okolí zvýšenou nervozitu.  Zima-nezima je dlouhá, sluníčka málo. Emocionální vypětí vánoc dokáže rozhodit i největší tvrďáky.  „Reformy“ a zdražování  jsou tady. A k tomu u každého ještě nějaký osobní problém navíc.  V práci se to projevuje sníženou schopností přenést se přes běžné potíže, vznikají zbytečné spory a hádky.  Někdy mě to unavuje  a vysává. Vlastně to máme s mužem double.  Poslední dobou je toho nějak moc. Ale jsme za to placeni.  A já ráda zamotávám a rozmotávám. Proto taky ta pavučina:-). Práce mě zatím pořád baví.

Ale mám ještě jeden svět, ve kterém jsem častěji. Mé úkoly a role záleží na Felixově fantazii a ta je bezbřehá. Jsem dinosauří maminkou, pirátskou – kovbojskou – rytířskou ženou. Stavím hrady. Oblékám rytíře do brnění a léčím jim zranění, získaná v boji. Vyrábím harpuny a pomáhám s lovem žraloků. Mluvím, ukazuju, vysvětluju. Přemlouvám, vyhrožuju, … pak následuje Felixův komentář a moje kapitulace.  Směju se. Kreslím, stříhám, lepím, vyrábím. Oblékám, svlékám, pomáhám obouvat bačkory. Čtu, vyprávím, čtu, vyprávím… a tak pořád dokola. Asistuju při průzkumech okolí.  Často jsem překvapená. Často jsem unavená. Když Felix usne, tak v ten první moment, kdy se ujistím, že už opravdu spí, jsem ráda, že pro dnešek už nemusím absolvovat žádnou aktivitu z výše uvedených. Ale jedno vím naprostě jistě. V téhle části mé reality  zamračeno opravdu není…

Přeju vám hodně sluníčka a žádné mraky.

Hezký večer.

Ester

V našem domě je ticho.

Vzhledem k tomu, že je před osmou večer, je to věc nevídaná. Mám ráda ticho. Uklidňuje mě a můžu se soustředit. Taky mám ráda dřevo. A kytky. A taky náš dům. Je pro mě synonymem pohody. Jsem tu ráda a nepotřebuju nikam utíkat.

Bývala jsem knihomol a věčný student. Vysokou jsem končila ve třiceti, bříško s rybičkou mě v té době provázelo už osmý měsíc. Byla jsem zvyklá pořád něco dělat. Pak mi jedna moudrá paní poradila zvolnit tempo. „Vidíte, nemáte žádné zelené karty… Zelená je energie. Naučte se odpočívat.“

Pořád se něco učíme. Felixovi brzy budou tři roky. Nejdřív jsem nechápala, co po mně to malé stvoření vlastně chce. Brečí, brečí, brečí. Usíná pouze během chůze hodně rychlým tempem. Kojí se po hodině a půl, ale nejradši by pořád. Vyčerpávající kolotoč. Chci zpátky svůj život! Postupem času přišel zlom. Úsměvy, pokroky a láska. Bezmezná. Nikdy bych nevěřila, že je možné takhle bezvýhradně milovat. Já – egoista.

Zatím je Felix z devadesáti procent mým obtiskem. Jsme spolu skoro pořád. Ale blíží se duben a já vím, že se budu muset zase učit. Začít ho uvolňovat ze svého vlivu. Felix je veselé a šťastné dítě, věřím, že se mu ve školce bude líbit. Alespoň to tak při těch pár cvičných návštěvách vypadalo. Ale co já? Cítím, že od té chvíle už bude stále někam odcházet. A já to budu muset s úsměvem zvládnout.

Původně jsem chtěla psát o neděli. O tom, jak se dá strávit den, kdy je za oknem jen déšť a vítr. O rytířích, dracích a dinosaurech, o tom, že můj syn zatím neumí prohrávat, o tom, jak je hezké topit v kamnech a vědět, že celý den nemusíme vystrčit nos. O pocitu štěstí, který zažívám, když sedím u stolu a na koberci leží můj muž a vysvětluje Felixovi šachová pravidla, která já dodneška nechápu…

Ale zase jsem odbočila.

A tak já to mám pořád.

Ester

     Sedím nad počítačem a říkám si, co mě to vlastně popadlo. Mám práce nad hlavu, tak proč si ksakru myslím, že bych měla psát blog? A koho by vlastně mohl zajímat? Možná mého psychoterapeuta, kdybych nějakého měla. Co v tom vlastně je? Touha podělit se se světem o vlastní mikrokosmos? Stejně máme každý ten svůj. A článků o zvládání domácnosti s odrůstajícím batoletem, psem a mužem, co odchází každý den do práce, je určitě nepočítaně. Tak proč? Že by nostalgie po školních slohových cvičeních?

Během psaní prvního odstavce jsem došla vypnout dvd, přikryla jsem Felixe, který zmožen náročnou procházkou usnul na gauči, vyprovodila psa z koberce a snědla čtyři kousky výborné buchty. V podstatě to vychází buchta na řádek:-)

A teď vážně. Beru tenhle blog jako možnost zastavit se a zamyslet. Nejen nad tím, jaký byl den, co jsme prožili a přežili, ale hlavně nad sebou. Protože mám pocit, že jsem se během času sama sobě nějak ztratila. Pokud vás to navíc ještě bude bavit číst, je to bod k dobru.

Hezký den všem.

Ester