Esterčina pavučina

V našem domě je ticho.

Vzhledem k tomu, že je před osmou večer, je to věc nevídaná. Mám ráda ticho. Uklidňuje mě a můžu se soustředit. Taky mám ráda dřevo. A kytky. A taky náš dům. Je pro mě synonymem pohody. Jsem tu ráda a nepotřebuju nikam utíkat.

Bývala jsem knihomol a věčný student. Vysokou jsem končila ve třiceti, bříško s rybičkou mě v té době provázelo už osmý měsíc. Byla jsem zvyklá pořád něco dělat. Pak mi jedna moudrá paní poradila zvolnit tempo. „Vidíte, nemáte žádné zelené karty… Zelená je energie. Naučte se odpočívat.“

Pořád se něco učíme. Felixovi brzy budou tři roky. Nejdřív jsem nechápala, co po mně to malé stvoření vlastně chce. Brečí, brečí, brečí. Usíná pouze během chůze hodně rychlým tempem. Kojí se po hodině a půl, ale nejradši by pořád. Vyčerpávající kolotoč. Chci zpátky svůj život! Postupem času přišel zlom. Úsměvy, pokroky a láska. Bezmezná. Nikdy bych nevěřila, že je možné takhle bezvýhradně milovat. Já – egoista.

Zatím je Felix z devadesáti procent mým obtiskem. Jsme spolu skoro pořád. Ale blíží se duben a já vím, že se budu muset zase učit. Začít ho uvolňovat ze svého vlivu. Felix je veselé a šťastné dítě, věřím, že se mu ve školce bude líbit. Alespoň to tak při těch pár cvičných návštěvách vypadalo. Ale co já? Cítím, že od té chvíle už bude stále někam odcházet. A já to budu muset s úsměvem zvládnout.

Původně jsem chtěla psát o neděli. O tom, jak se dá strávit den, kdy je za oknem jen déšť a vítr. O rytířích, dracích a dinosaurech, o tom, že můj syn zatím neumí prohrávat, o tom, jak je hezké topit v kamnech a vědět, že celý den nemusíme vystrčit nos. O pocitu štěstí, který zažívám, když sedím u stolu a na koberci leží můj muž a vysvětluje Felixovi šachová pravidla, která já dodneška nechápu…

Ale zase jsem odbočila.

A tak já to mám pořád.

Ester