Esterčina pavučina

     Tak jsem zpátky. Asi nebudu ten správný člověk k pravidelnému zaznamenávání každodenností. Tak se to alespoň telegraficky pokusím napravit. 

     Celé jaro jsme se doma všichni plácali v nemocech. Postupně jsme si je vesele předávali a když se kruh uzavřel, začal někdo nanovo. Felix je momentálně týden bez rýmy, což je rekord.

     V dubnu začal Felix chodit do školky. Jak moc se těšil, tak rychle vystřízlivěl. Nemám sílu nechat svoje dítě brečet, když to není nutné, takže pravidelné školkáčkování se scvrklo do několika dnů, které naši smečku stály celkem slušné psychické vypětí. Prostě to neklaplo. Teď se tam občas objevíme na návštěvu, aby nezapomněl, že školka existuje. Při poslední návštěvě mi celou dobu na pískovišti seděl na klíně. Při té předposlední se mě pro změnu držel za nohu:-))). Od září to zkusíme znovu. Vnitřně se uklidňuju, že tři měsíce, to je vlastně čtvrt roku a to je hodně dlouhá doba.  Ale nevím, jestli je možné chtít od potomka superin­trovertních rodičů nějaký zázrak v podo­bě silné touhy po kolektivu a organizaci. Když jsem se Felixe ptala, co všechno mu ve školce vadí, jeho argument byl: „Je tam kravál, mami…“. Měl pravdu.

     Odpoledne byl Felix u hlídací tety. Je to moje kamarádka z dětství, která se mi ztratila a pak se zase ve správný čas objevila. Felix je v její rodině šťastný. Rozhodl se, že tam bude dnes v noci spát. Zatím nikdy nespal mimo domov. Už přes dva roky spí v noci se mnou. Před chvilkou mi přišla fotka. Moje dítě  sladce chrupe v posteli se svou o rok starší kamarádkou.  Někdy si s hlídací tetou říkáme, jestli jim to přátelství vydrží. Bylo by to fajn.

     Sedím doma a nemůžu se odhodlat jít spát. Muž je na tom podobně. Jsme připraveni v jakoukoliv noční hodinu skočit do auta a jet Felixe zachránit. Snad to nebude třeba… Jsem ráda, že existuje mimo domov místo, kde se Felix cítí bezpečný a kde se mu líbí. A když tu první noc bez nás zvládne, budu na něj pyšná. Horší to bude se mnou:-)))

Ester