Esterčina pavučina

Dnes pro mě začal podzim.

Ale předbíhám. V půlce září jsme se vrátili ze sluncem spálené (ale přenádherné) Kréty. Po přistání v Praze kapitán hlásil teplotu něco kolem osmi stupňů. Celé letadlo zachvátil hysterický smích. Ale mělo být hůř… Šumava je krásná, ale nemilosrdná. U nás už bylo na nule:-))).

Celý následující den mi byla strašná zima. Střídala jsem horký grog a pobyt u  rozpálených kamen. Večer jsem z toho byla totálně grogy…

Na dalších čtrnáct dní se sluníčko schovalo. Zataženo, déšť, vítr, zataženo, zataženo, vítr. Felix dostal rýmu. Začal znovu chodit do školky (poznámka pro zasvěcené – zatím to jde dobře – „ťukám“…), já do práce. Po práci domů, honem schovat, do tepla. Zahradou jsem vždycky jenom proběhla.

A dneska konečně  začal podzim. Ten podzim, co mám ráda. Červený, rudý, tmavě fialový, zlatý až do hněda. Miluju tuhle kombinaci barev. Vzali jsme s Felixem košík a vyrazili na šípky. A taky na trnky.

Padaly listy. Vítr je bral stromům a Felix mi říkal, že jsou to vlaštovky, co se chystají odletět. Prošli jsme Dolní loukou, zastavili se u krmelce a nechali tam natrhaná jablíčka. Na Horní louce jsme si hráli na jeleny. Vlezli jsme do lesa a vyšplhali se na posed. Dvířka nešla otevřít. Dívali jsme se na traktor, jak orá pole. Vyprávěli jsme si o tom, že na podzim se všechno chystá k odpočinku. Došli jsme k řece. Naše letní stavby nenávratně vzala voda. Všechny ty rybníčky, bazény, věže a studny. U řeky jsme v létě trávili hodně času. Voda v naší řece je dvojí. Černá, trošku strašidelná, tam, kam sahá stín stromů a kam se nedostanou sluneční paprsky. Zlatá tam, kde se ve vodě odráží slunce. Dneska byla jenom černá. Zatáhlo se a začalo poprchávat.

Byl čas jít domů.

Na křídlech podzimu

zamávám všem.

Slábnoucí paprsky

pohladí zem.

Ahoj a vraťte se

na nitkách poutníčků.

Někdy si vzpomeňte

na malou chviličku.

Na to, jak vypadá slunečné nebe

na to, že u nás už pořádně zebe.

Ahoj, a vraťte se

poslové jara.

Doufám, že příští rok,

nebudu stará…

Hezký večer.

Ester